Odlišnost – (že by) samozřejmost?
Když se tak nad tím zamýšlím, už zhruba 10 let (do té doby se to nejspíše nestalo) stojím o to být (lidmi, jež mne neznají – náhodní kolemjdoucí) vnímán jako “nezařazený”, “obecně jiný”. Nikdy jsem nestál o to patřit do skupin jako emo, punk a podobné, a zejména jsem nestál o to být k nim jakkoliv přirovnáván. Protože příslušností k takovéto, ač neorganizované, komunitě nese s sebou jistá omezení vlastní svobody (v důsledku příslušnosti k dané komunitě) – to jest ve výsledku nemožnost být sám sebou takový, jaký jsem.
Má potřeba odlišnosti byla v nemalé míře nedílnou součástí potřeby zábavy, která je u mne enormně silná (a vždy byla) – a která je jedním z pevných nosných i tažných lan mého života.
Nicméně, druhou větví, která je odlišností protkaná, je potřeba rozmanistosti. A tato potřeba je u mne mnohem silnější, než potřeba se odlišovat. Je tak možné, že ta potřeba odlišnosti je nakonec dodatečně vyvinutou potřebou v důsledku dlouhodobého nenaplnění potřeby (společenské) rozmanitosti. Tím se i vysvětluje hned několik mých vlastností:
- nevyhledávám skupiny, kde křiklavost a odlišnost je jejich hlavní (a možná i jediný) záměr, ale jsem rád za jejich přítomnost ve veřejném prostoru
- když jsem ve skupině, která má pevnou společnou vlastnost, a je tam dostatečná rozmanitost mezi jejími účastníky / členy / prvky, nemám potřebu se nějak dodatečně více odlišovat, než jiní (když jsem vůči nim více odlišný, je to přirozeným způsobem, ne dodatečnou úpravou)
- když jsem ve skupině, která má pevnou společnou vlastnost, a je tam přílišná podobnost mezi jejími účastníky / členy / prvky, často se tam cítím nesvobodně, “v trychtýři do potrubí”. Snažím se v takovém případě držet u “horního okraje trychtýře” – abych mohl kdykoliv snadno vylézt ven
- postupně u mne klesá touha po něčem, co je po všech stránkách výstřední, a místo toho se zaměřuji spíše na “známý základ, ale s prvkem naprosté originality”
- architektura a urbanismus – miluji míchání stylů, jsem rád za mnohé designy tvořící postupnou různorodost vnějšího vzhledu panelových domů, láska ke křivkovým budovám apod.
Vždy, když chce někdo ze mne odstranit něco z mé odlišnosti, tak mne to silně uráží. Ne, že bych měl potřebu to tomu člověku nějak natřít (je jedno, jak se to nazve, prostě se pomstít), ale vzejde z toho vnitřní urážka s otázkami:
- Kde ten daný jedinec má hranice chápání?
- Jak ho může vůbec napadnout si něco takového dovolit?
- Proč mne nechápe?
- Kde je hranice jeho tolerance?
- Jaký byl jeho úmysl?
a dostávám se ke klidnějším otázkám - Litoval by škody, kterou tím způsobí?
- Jak velký přínos, když tak neučiní, to pro něj má do budoucna?
- Stihl si ten přános takhle rychle uvědomit?
Klíčová je zde ta poslední otázka. V naprosté většině případů ihned cítím odpověď “Ano, za tu dobu mu to došlo.”. A jsem hned klidnější.
Pokračování není vyloučeno… 🙂