10. / A2 – Odlišnost (že by) samozřejmost?
Odlišnost – (že by) samozřejmost? Když se tak nad tím zamýšlím, už zhruba 10 let (do té doby se to nejspíše nestalo) stojím o to být (lidmi, jež mne neznají – náhodní kolemjdoucí) vnímán jako “nezařazený”, “obecně jiný”. Nikdy jsem nestál o to patřit do skupin jako emo, punk a podobné, a zejména jsem nestál o to být k nim jakkoliv přirovnáván. Protože příslušností k takovéto, ač neorganizované, komunitě nese s sebou jistá omezení vlastní svobody (v důsledku příslušnosti k dané komunitě) – to jest ve výsledku nemožnost být sám sebou takový, jaký jsem. Má potřeba odlišnosti byla v nemalé míře nedílnou součástí potřeby zábavy, která je u mne enormně silná (a vždy byla) – a která je jedním z pevných nosných i tažných lan mého života.Nicméně, druhou větví, která je odlišností protkaná, je potřeba rozmanistosti. A tato potřeba je u mne mnohem silnější, než potřeba se odlišovat. Je tak možné, že ta potřeba odlišnosti je nakonec dodatečně vyvinutou potřebou v důsledku dlouhodobého nenaplnění potřeby (společenské) rozmanitosti. Tím se i vysvětluje hned několik mých vlastností: Vždy, když chce někdo ze mne odstranit něco z mé odlišnosti, tak mne to silně uráží. Ne, že bych měl potřebu to tomu člověku nějak natřít (je jedno, jak se to nazve, prostě se pomstít), ale vzejde z toho vnitřní urážka s otázkami: Pokračování není vyloučeno… 🙂