Být normální je v rozporu s mou identitou. Hodlám zapadat, ovšem s tím, že budu vyčnívat. Nikoliv nezapadat. Zkusme si to představit jako dlažební kostku. Tvar v pohledu shora má stejný, jako ty ostatní. Není trojúhelníková, ani kulatá, je zhruba čtvercová / obdélníková. Má své hrbolky, které má každá jiná kostka trochu jinak, ale ty jsou v zásadě nevýrazné. Ale na výšku je jiná, než ty zbývající . Je podstatně vyšší, nebo podstatně nižší. Na první pohled vyčnívá, přesto, že zapadá. V barevném provedení se ale neliší. A to jsem přesně já. Kdejaká „babka“ by si ukazovala, chtěla by, aby ta dlažební kostka byla srovnána s ostatními. Nahrazena jinou (vyčlenění z kolektivu), ořezána (utlačení, potlačení, srovnání s okolím, ačkoliv bystrý si všimne, že ta kostka má nahoře příliš hladké plochy na to, aby taková byla přirozeně), nebo zakryta materiálem (betonem, štěrkem, asfaltem) či jinou menší kostkou (maskování, simulování, imitace).Rozumnějšího dlaždiče (hodnějšího člověka, ale bez analytického myšlení) napadne dát takovou kostku na okraj cesty (ať zůstane sebou, ale není tolik znát).Ovšem svobodný architekt (člověk s úctou a nadáním) takovou kostku využije smysluplně. Např. pomocí ní a kostek jí podobných oddělí prostor pro chodce od prostoru pro cyklisty.